První setkání Výtvarného ateliéru: Krajina ukrytá v drobečku

Na cestě galerií nám budou pomáhat lidé, kteří se v opravdových muzeích a galeriích pohybují. Na prvním setkání nás přivítal vrátný Víťa, postupně se však seznámíme také s kurátorkou, galerijní lektorkou, animátorkou, historičkou umění, umělci a dalšími lidmi, bez nichž by galerie nemohla fungovat. Při každém setkání otevřeme jednu novou místnost naší papírové galerie. Zanecháme v ní záznam o tom, co jsme objevili, a zároveň budeme skutečnou galerii plnit vlastními výtvarnými díly. V každé místnosti nás také čeká setkání s vybranými umělci, kteří nás budou inspirovat a pomáhat nám při vlastní tvorbě.

Do kroužku letos chodí šest dětí – pět dívek a jeden chlapec. Je to ideální počet, protože každý má k dispozici vlastní velký pracovní stůl a stále nám zbývá dostatek místa na společné pomůcky a materiál. Děti si nosí pracovní oblečení, ostatní výtvarný materiál dostávají ve škole.

Při prvním setkání jsme se nejprve museli seznámit mezi sebou a také s pravidly, která jsou pro naši bezpečnou práci nezbytná. Jejich černobílou obrázkovou podobu si děti odnesly domů jako omalovánku. Potom už jsme se společně podívali na naši zatím prázdnou papírovou galerii. U prvních zavřených dveří na nás čekal vrátný Víťa se svazkem klíčů a zprávou, že tyto dveře nelze otevřít obyčejným klíčem. Otevřou se pouze tomu, kdo dokáže objevit něco pozoruhodného i v úplně obyčejné a nepatrné věci.

A tak začalo naše první skutečné výtvarné pátrání. Pomocí papírového okénka jsme se zaměřovali na malé detaily nejrůznějších předmětů a hledali v nich řeku, jeskyni, propast, skály nebo zajímavý povrch připomínající krajinu. Přes skleněnou lupu se tento drobný svět stal ještě mnohem zajímavějším – některé děti dokázaly dokonce v malé mušli objevit celý vesmír.

Při průzkumu nás doprovázel také maličký cestovatel s batohem. Když jsme ho položili na vybraný detail, obyčejné věci náhle změnily své měřítko i význam. Proutěný košík se mohl proměnit v rozlehlé pole, zip v koleje vedoucí do dálky a kůra ve vysokou skalní stěnu. Krajina se najednou mohla ukrývat téměř kdekoliv – stačilo se zastavit a opravdu se podívat.

Tím jsme splnili první úkol a dveře do první místnosti se mohly otevřít. Objevili jsme za nimi Kresbu – laboratoř detailu. Zjistili jsme, že i slavní umělci dokázali nalézat krásu v obyčejných a zdánlivě nepatrných věcech. Albrecht Dürer nám svým dílem Velký trs trávy ukázal, že i obyčejný kousek přírody může být hoden velmi soustředěného pozorování a může se stát významným uměleckým dílem.

Georgia O’Keeffe nám zase ukázala sílu zvětšení. Pokud obyčejný přírodní tvar zvětšíme natolik, že téměř vystupuje z papíru, může se proměnit v něco na první pohled úplně jiného. Divák se musí zastavit a přemýšlet, na co se vlastně dívá. Kresby a grafické práce Viji Celmins nám potom ukázaly, kolik rozdílných struktur lze vytvořit pomocí čar, bodů, světla, stínu a různých způsobů použití jediného kreslicího nástroje.

Všechny tyto objevy jsme využili při tvorbě vlastní krajiny na velký formát A3. Děti pracovaly s grafitovou tuhou a zkoušely pomocí jediného nástroje zachytit světlo i stín, rytmus, hloubku a měkké, tvrdé, hladké nebo drsné povrchy. Učily se také správně držet kreslicí nástroj tak, aby po papíře lehce klouzal. Velký pohyb při kresbě vycházel z ramene a zápěstí, zatímco prsty jej pouze jemně usměrňovaly. Díky tomu mohly vzniknout dlouhé a plynulé čáry přes velkou část papíru. Drobné detaily přišly na řadu až později, když už byla rozvržena celá plocha obrazu a vytvořeny hlavní linie a tvary.

V závěru jsme vyzkoušeli, co se stane, když do šedobílé kresby vpluje akvarelová barva jako počasí nebo nálada. Děti zjistily, že akvarel potřebuje dostatek vody a že štětec má po papíře lehce tančit po špičce jako baletka na jevišti. Barva kresbu nezakryla, ale jemně ji doplnila a proměnila její atmosféru.

Hotové práce jsme si nakonec společně prohlédli. Kdo chtěl, mohl do své krajiny ukrýt také maličkého cestovatele. Postavičku jsme nepřilepovali napevno, a tak se může krajinou dál pohybovat a pokaždé objevit nové místo. Společně jsme si zopakovali, co jsme během prvního setkání zjistili, a nejdůležitější objevy jsme zapsali do první místnosti naší galerie:

„Když se pořádně díváme, můžeme i v obyčejné věci najít krajinu.“

„Jednou tuhou dokážeme nakreslit mnoho různých druhů čar.“

První místnost Galerie tisíce pohledů je tedy otevřená a naplněná prvními díly i objevy. Sešla se nám báječná a talentovaná skupina malých výtvarníků. Všichni pracovali s velkým zaujetím a jejich první kresby dopadly skvěle. Už teď jsme zvědaví, co se bude skrývat za druhými dveřmi a koho v galerii potkáme příště.